Skřítek v perníkové chaloupce

O první adventní neděli postavili Majken a tatínek perníkovou chaloupku. Měla čtyři stěny, střechu zasněženou moučkovým cukrem a dveře, které tatínek vykrojil trochu nakřivo. Majken na ně přilepila červený želé bonbon jako kliku a na komín posadila mandli. Pak chaloupku postavili na kuchyňské okno mezi adventní svícen a starého vánočního skřítka s vousy z vaty.

Druhý den ráno ale něco nebylo v pořádku.

Křivé dveře byly pootevřené, i když předtím byly zavřené.

„To ses v tom určitě šťourala ty,“ řekl tatínek.

„Vůbec ne,“ řekla Majken.

Přinesla si blok na kreslení a dveře i chaloupku si obkreslila, přesně jako opravdová detektivka.

Další ráno seděl želé bonbon na komíně a mandle na dveřích. A ráno nato se přímo dolů po cukrovém sněhu na střeše táhla úzká stopa, jako by tam někdo sáňkoval.

A na svátek Lucie, kdy děti ve Švédsku chodí v bílém a zpívají, seběhla Majken dolů v noční košili a s třpytivými ozdobami ve vlasech. A tehdy je uviděla.

Malinké, malinkaté stopy ve sněhu na střeše. Žádné tlapky, ale botičky s podpatky, ne větší než zrnka rýže.

„Někdo bydlí v naší perníkové chaloupce,“ zašeptala.

Tatínkovi o tom neřekla, ještě ne. Opravdová detektivka nic neprozradí, dokud si není jistá. Místo toho si vzpomněla, co říkávala babička: o Vánocích se má skřítkovi, který se stará o dům, nechat miska kaše. Jinak se může rozmrzet a tropit neplechu.

Dveře, želé bonbon, stopa po sáňkách. To všechno byla neplecha. V chaloupce nejspíš bydlel skřítek, ale docela malinkatý. A tak maličký skřítek přece nepotřebuje velkou misku, pomyslela si Majken.

A tak večer před Štědrým dnem vzala z babiččiny krabice na šití náprstek. Naplnila ho rýžovou kaší, která zbyla od večeře, navrch položila rozinku a postavila ho přímo přede dveře nakřivo.

„Tady máš,“ zašeptala. „A veselé Vánoce.“

Tu noc Majken nemohla usnout. V domě to praskalo a vrzalo a venku padal sníh tak tiše, že to bylo skoro slyšet. Nakonec vzala baterku a sešla po špičkách ze schodů, kolem stromečku vonícího lesem až do tmavé kuchyně.

Nerozsvítila. Jen se posadila na zem a čekala.

Nejdřív se nedělo nic. Pak se ozvalo tiché škrábnutí. Křivé dveře se otevřely a z chaloupky vyšel vánoční skřítek. Nebyl vyšší než Majkenin malíček, bílé vousy mu sahaly až k pásku a červenou čepici měl tak dlouhou, že se její bambulka skoro táhla ve sněhu. V náručí nesl něco zeleného.

Skřítek položil svůj náklad do sněhu vedle chaloupky. Bylo to jehličí z vánočního stromku v obýváku. Postavil jehličku nastojato a připevnil ji trochou moučkového cukru. Úplně nahoru posadil třpytivé zrnko cukru.

Skřítek si vyrobil vlastní vánoční stromeček.

Majken zatajila dech. Skřítek se otočil a podíval se přímo na ni. Neschoval se. Jen se díval a vousy se mu trochu chvěly, jako by se pod nimi usmíval.

„Veselé Vánoce,“ zašeptala Majken.

Skřítek se posadil k náprstku a pustil se do kaše. Snědl ji celou, nakonec i rozinku. Potom před Majken nadzvedl čepici, vešel do chaloupky a zavřel za sebou dveře.

Na Štědrý den ráno byl náprstek prázdný a lesklý, jako by ho někdo vyškrábal úplně dočista. Vedle něj stál malý stromeček z jediné jehličky. Majken věděla, že je pro ni.

Celé Vánoce zůstala perníková chaloupka na okně a nikdo z ní nesměl ani kousek ujíst. Ale když se ve Švédsku na svatého Knuta lidé tancem kolem stromečku loučí s Vánoci, chtěl ji tatínek vyhodit. Majken řekla ne.

„Někdo tam bydlí,“ řekla. „A je zima.“

Tatínek se na ni podíval. Potom se podíval na malý stromeček z jediné jehličky.

„Kůlna,“ řekl. „Tam je sucho. A skřítkům se v kůlnách vždycky líbilo.“

A tak se perníková chaloupka přestěhovala do kůlny, na poličku, kde bylo sucho a klid. Majken každou sobotu znovu naplnila náprstek. Do bloku si nakreslila i skřítka s červenou čepicí.

A jestli se někdy v lednu večer připlížíš ke kůlně a budeš se dívat opravdu pozorně, možná zahlédneš v perníkovém okénku malé světýlko.