Ježek, který si ustlal na zimu
V lese byl podzim. Listí zežloutlo a zčervenalo a večery přicházely brzy. Malý ježek Jenda zívl tak, až se mu všechny bodlinky zatřásly.
„Brzy přijde zima,“ řekl. „To už musím spát. Ale nejdřív si musím ustlat.“
Jenda se rozťapal na svých malých nožkách. Ťap, ťap. Ťap, ťap.
Pod smrkem seděla veverka a přebírala šišky.
„Veverko,“ řekl Jenda. „Nemáš něco měkkého do mého pelíšku?“
Veverka se zamyslela. Pak utrhla z kamene kousek mechu.
„Tady máš,“ řekla veverka. „Mech je měkký a zelený a voní lesem.“
„Děkuju,“ řekl Jenda. Vzal mech a ťapal dál. Ťap, ťap. Ťap, ťap.
U potoka seděl malý ptáček a čistil si peříčka.
„Ptáčku,“ řekl Jenda. „Nemáš něco měkkého do mého pelíšku?“
Ptáček se otřepal a k zemi se sneslo bílé, lehounké pírko.
„Tady máš,“ řekl ptáček. „Pírko je hřejivé a lehké jako vydechnutí.“
„Děkuju,“ řekl Jenda. Vzal pírko a ťapal dál. Ťap, ťap. Ťap, ťap.
Na kopci stál starý dub. Byl to nejstarší strom v lese a na větvích mu ještě zbývalo spoustu listí.
„Dube,“ řekl Jenda. „Nemáš něco měkkého do mého pelíšku?“
Zafoukal větřík. Dub si povzdechl všemi větvemi a listy se jeden po druhém snášely dolů, žluté, hnědé a suché. Složily se na hromádku přímo u Jendových nožek.
„Tady máš,“ zašuměl dub. „Moje listí je suché a krásně šustí. Pod ním ti bude teplo celou zimu, až do jara.“
„Děkuju,“ řekl Jenda.
Nejdospod položil mech. Na něj dal pírko. Pak se zavrtal pod dubové listí a to ho přikrylo jako peřina.
Bylo tam měkko. Bylo tam teplo. Vonělo to lesem.
Jenda se schoulil do malého kulatého klubíčka. Pomalu se nadechl. A ještě pomaleji vydechl.
Tam pod smrkem se veverka uložila do svého hnízda. U potoka si ptáček schoval hlavu pod křídlo. Dub tiše stál a hlídal.
A na hromádku listí, pod kterou Jenda spal, dopadla docela tiše první malá sněhová vločka.
Dobrou noc, Jendo. Dobrou noc, lese. Dobrou noc i tobě.
