Drak, který vystoupil z obrázku

Eliška nakreslila draka. Byl zelený a kulatý jako brambora, měl tři červené rohy, jedno oranžové křídlo, jedno veliké oko a růžové srdce uprostřed bříška. Eliška mu dala jméno Bertík a obrázek si pověsila na zeď vedle postele.

„Dobrou noc, Bertíku,“ řekla Eliška a zhasla.

Uprostřed noci ji probudil nějaký zvuk. Škráb, škráb. Škráb, škráb.

Eliška rozsvítila noční lampičku. Obrázek byl prázdný. Tam, kde měl být drak, zůstal jen bílý papír a v jednom rohu trochu rozmazané zelené voskovky. A na podlaze seděl Bertík, veliký jako kočka a zelený jako voskovka, a mrkal svým jediným okem.

„Ahoj,“ řekl Bertík. Jeho hlas zněl, jako když někdo rychle táhne voskovkou po papíře. „Mám hlad.“

„Co jedí draci?“ zašeptala Eliška.

„Barvy,“ řekl Bertík, jako by to přece každý věděl.

Eliška vytáhla kelímek s voskovkami. Bertík si k nim přičichl a vybral si modrou. Schroupal ji jako mrkev a jeho křídlo bylo hned modré jako nebe. Zkusil jím zamávat. Trochu se nadzvedl nad podlahu a přistál na zadečku.

„Ještě jedno křídlo,“ řekl Bertík. „Pak už budu moct doopravdy létat.“

Eliška by mu druhé křídlo ráda dokreslila. Jenže v kelímku byla jediná modrá voskovka a ta teď ležela Bertíkovi v bříšku. Velká krabice s voskovkami byla v kuchyni.

V předsíni byla tma. Podlaha vrzala. Bertík se přikrčil za Eliščinýma nohama.

„Ty se bojíš?“ zeptala se Eliška.

„Draci se nikdy nebojí,“ řekl Bertík roztřeseným hlasem. „Ale bude lepší, když půjdeš první.“

Proplížili se předsíní kolem tatínkovy bundy, která ve tmě vypadala jako strašidlo, a došli až do kuchyně. Krabice s voskovkami stála na stole. Eliška vylezla na židli a natáhla se pro ni.

Vtom se ozvalo bzučení. Kousek nad podlahou se rozsvítilo zelené světýlko a něco kulatého a placatého se rozjelo přímo k nim.

„PŘÍŠERA!“ vykřikl Bertík a skočil Elišce do náruče.

Byl to robotický vysavač. Jezdíval v noci, když všichni spali. Bzučel, otáčel se a vysával všechno, co leželo na podlaze. A drak z voskovky, to je přece skoro totéž co drobečky.

„Tebe nevysaje,“ řekla Eliška a pevně Bertíka držela. „Slibuju.“

Natáhla nohu a postrčila vysavač na druhou stranu. Překvapeně zabzučel, chvilku přemýšlel a pak odjel pod kuchyňský stůl.

Bertík vzhlédl. Srdíčko na bříšku mu slabě růžově zářilo.

„Byla jsi statečná,“ řekl.

„Ty taky,“ řekla Eliška. „Vždyť jsi šel se mnou.“

Za kuchyňským oknem se obloha začala rozjasňovat. Bertík se najednou zatvářil ustaraně.

„Musím být doma, než vyjde slunce,“ řekl. „Obrázek musí být ráno na svém papíře. Jinak už se nikdy nevrátí.“

Proběhli předsíní kolem strašidelné bundy až do pokoje. Cestou Bertík popadl z krabice modrou voskovku. Rozběhl se a skočil rovnou do bílého papíru. Zašustilo to a už tam zase byl, placatý a nehybný, přesně tam, kde ho Eliška nakreslila.

Eliška zalezla pod peřinu a usnula, ještě než se hlavou dotkla polštáře.

Obrázek ale přece jen nebyl úplně stejný.

Když tatínek přišel Elišku vzbudit, drak na obrázku vypadal jako předtím. Měl tři červené rohy a růžové srdce. Ale křídlo měl modré. A v jedné tlapce držel malou modrou voskovku.

„Ty jsi ten obrázek překreslila?“ zeptal se tatínek.

„Ne,“ usmála se Eliška. „On se najedl.“

Toho rána Eliška obrázek dokončila: dokreslila druhé křídlo a vedle draka malou postýlku, aby měl Bertík kde spát až do další noci.