Nechte dítě vymyslet pohádku: jak společně tvořit příběhy

Když si děti vymýšlejí vlastní pohádky, procvičují dovednosti, které se jim později hodí při čtení a psaní: řazení událostí, vysvětlování, proč je něco důležité, i hledání správných slov. Nepotřebujete žádnou přípravu, stačí naslouchat a zapisovat. Poradíme vám, jak začít přibližně od tří let, co říkají výzkumy a jak může z příběhu vzniknout opravdová knížka.

Proč stojí za to věnovat tomu čtvrt hodiny

V jedné americké studii sledovali vědci 32 dětí od pěti do osmi let. Pětileté děti, které ve svých příbězích vysvětlovaly, proč je něco důležité, a neříkaly jen, co se stalo, v osmi letech lépe rozuměly čtenému textu. Ty, které nejlépe chápaly stavbu příběhu, o tři roky později samy psaly lepší příběhy (Griffin a kol., 2004).

Přehled 40 studií zjistil, že podpora dětského vyprávění přináší výsledky. Nejúčinnější postupy měly společné prvky: povídání o tom, jak je příběh postavený, obrázky a slova jako pomůcky pro zapamatování a dostatek příležitostí k vyprávění (Pico a kol., 2021).

Vyprávění není důležité jen ve škole. Podporují ho i učitelé v mateřských školách: například švédský předškolní vzdělávací program vede děti k hraní se slovy, vyprávění, vyjadřování myšlenek a tvoření různými způsoby. Doma žádný plán nepotřebujete. Stačí se ptát, poslouchat a zapisovat.

Co děti zvládají v různém věku

Logopedi často popisují vývoj vyprávění po jednotlivých etapách. Kolem dvou až tří let dítě vyjmenovává události, které se staly po sobě. Ve třech až čtyřech letech už spolu události souvisejí, ale příběh ještě nemusí mít skutečný děj. Ve čtyřech až pěti letech se události lépe řadí a přibližně mezi pěti a sedmi lety se objevuje problém a jeho řešení (NHS podle Applebeeho).

Tyto etapy jsou vodítkem, ne pevným rozvrhem. Důležité je vycházet z toho, co dítě právě zvládá: tříletému pomohou otázky, které posunou vyprávění dál, sedmiletému můžete pomoci vystavět začátek, prostředek a konec.

3–4 roky: vyprávějte o tom, co se stalo

Začněte tím, co dítě zná. Požádejte ho, aby vám vyprávělo o dni ve školce, o pohádce, kterou jste si četli, nebo o obrázku, který právě nakreslilo. Místo otázky, co bylo nejzábavnější, zkuste spíš a co se stalo potom? Než se zeptáte dál, zopakujte vlastní slova dítěte.

Podobně můžete postupovat při společném čtení. Zastavte se a nechte dítě popsat, co se děje na obrázku. Pak si vyměňte role: dítě vypráví a vy se ptáte. Tomuto způsobu se říká dialogické čtení a výzkumy ukazují, že pomáhá rozvíjet dětskou řeč (What Works Clearinghouse).

Vědci z Göteborské univerzity natáčeli děti ve věku tří až pěti let, když převyprávěly pohádky. Děti přizpůsobovaly vyprávění posluchačům, zachovávaly stavbu příběhu a používaly různé hlasy a gesta. Schopnost vyprávět se tedy objevuje brzy, děti ale potřebují prostor a dospělého, který je bere vážně (Göteborská univerzita).

5–6 let: dítě vypráví, vy zapisujete

Kolem pěti let už mnoho dětí dokáže vymyslet celý příběh, ale ještě si ho samo nezapíše. Tady můžete pomoci vy. Učitelka a spisovatelka Vivian Paley nechávala děti diktovat příběhy slovo od slova a zapisovala je. Ještě týž den je pak děti zahrály na jevišti vyznačeném páskou na podlaze a každý vypravěč si vybral svou roli. Metodu popisuje švédský školský úřad ve svých materiálech pro předškolní vzdělávání.

Na několika maličkostech záleží. Zapisujte přesně to, co dítě říká, bez opravování. Každou větu přečtěte nahlas, než bude pokračovat. Ptejte se na nejasnosti, třeba kdo právě mluví, ale nenavrhujte, co se má stát dál. Nakonec celý příběh přečtěte nahlas, třeba i někomu dalšímu.

Mluvíte-li doma více jazyky, zapište příběh v tom, ve kterém ho dítě vypráví. Je to jeho příběh a nejsnáze se mu bude vyprávět v jazyce, ve kterém se cítí nejjistěji.

7–9 let: začátek, děj a konec

V prvních ročnících školy se děti učí, jak může příběh začínat, pokračovat a končit i jak popsat postavu. Vytvářejí také texty, ve kterých se doplňují slova a obrázky. Tyto dovednosti najdeme ve vzdělávacích programech různých zemí, včetně švédského programu pro výuku mateřského jazyka na základní škole.

Doma z toho můžete udělat hru. Nejprve nakreslete hrdinu a rozhodněte, jak se jmenuje, co mu jde a čeho se bojí. Právě strach se může stát problémem, který bude v příběhu řešit. Nechte ho o řešení usilovat třikrát: dva pokusy nevyjdou a třetí se podaří. Je to starý vypravěčský trik, který pomůže vytvořit prostředek příběhu. Naše šablona pro psaní příběhu se drží právě tohoto postupu.

Pomůcky, které pomohou začít

Nejtěžší bývá první věta. Kostky se slovy nebo obrázky nabídnou začátek, který nikdo nemusí vymýšlet: kdo v příběhu vystupuje, kde je a co se stane. Naše příběhové kostky si můžete vytisknout a vystřihnout nebo jimi házet přímo na stránce.

Mnohým dětem se vypráví snáz, když si nejprve něco nakreslí. Mají pak na co ukázat a hrdina dostane podobu ještě předtím, než vznikne jeho příběh. Pokud dítě potřebuje s kreslením pomoci, může si jednoduché postavičky nakreslit krok za krokem.

Podobně fungují příběhové kamínky: malé kameny, na každém jeden obrázek. Dítě si je postupně vybírá a pokračuje ve vyprávění. Tyto pomůcky nebyly jednotlivě podrobeny výzkumu, nabízejí ale to, co studie doporučují: obrázky, o které se lze opřít, a jasnou posloupnost.

Jak to může znít

Takhle může začít pohádka, když pětileté dítě a dospělý hodí příběhovými kostkami: robot na Měsíci najde tajnou mapu.

„Jak se ta robotka jmenuje?“

„Blika. Když přemýšlí, tak bliká.“

„A co je na té mapě?“

„Křížek. U kráteru.“

„Co myslíš, že tam je?“

„Zmrzlina, která nikdy neroztaje, protože je na Měsíci taková zima.“

„A co se stane, když tam Blika půjde?“

Dospělá si nic nevymyslela. Jen se ptala, opakovala slova dítěte a zapisovala. Příběh patří dítěti a už má hrdinku, místo, cíl i prostor pro to, aby se něco pokazilo.

Když je pohádka hotová

Přečtěte si ji nahlas ještě ten večer a potom znovu další den. Děti často chtějí vlastní příběh slyšet několikrát a pokaždé přidávají nové podrobnosti. Zahrajte si ho, přečtěte ho babičce do telefonu nebo vystavte obrázek na lednici.

Pokud si příběh chcete uchovat, může z něj vzniknout knížka. Výzkum personalizovaných dětských knih naznačuje, že se děti lépe učí nová slova v částech knihy, které pojednávají o nich samotných, a že si o takových knihách více povídají (Kucirkova a kol., 2014). Stejná výzkumnice připomíná, že kniha o dítěti by měla otevírat nové myšlenky, nejen odrážet to, co už dítě zná (The Psychologist, 2015). Příběh, který si dítě samo vymyslí, může nabídnout obojí: je jeho vlastní a zároveň ho zavede někam, kde ještě nikdy nebylo.

Pokud byste si dnes večer raději přečetli hotový příběh, najdete u nás pohádky pro děti ke čtení nahlas. O tom, proč je společné čtení důležité, se dozvíte více v článku o čtení nahlas.

Chcete vidět hotovou knihu, než se rozhodnete? Prolistujte si naše ukázkové knihy.